Pravděpodobně u většiny Slovanů zní toto slovo sabla (rusky sáblja, bulharsky sablja i sabja, srbochorvatsky sablja a slovinsky sablja). Tato podoba pochází z východu a vznikla již velmi dávno (ve staročeštině doloženo sablja už v 10. století) přejetím patrně z turkotatarského sab (srovnej kyrgyzské sapy ‘šavle’, turecké sap ‘jílec meče’) a zařáděním do ženských ja-kmenů. Přesná předloha není známá, přímý pramen, takový název pro celou šavli, nebyl dosud nalezen. S epentetickým ruským l přejímáno dále na západ, v 15. století se objevuje v Čechách (první český doklad je z 1468) – asi přes polské szabla z ruského са́бля (starorusky sablja) – a u Němců (sebel, säbel, sewel, seibel, saibel, nyní Säbel), v 16. u Holanďanů, na počátku 17. u Francouzů (sabre), v polovině 17. u Španělů. Ze slovanštiny je asi i maďarské szablya, které někdy bývalo považováno za zdroj slovanského převzetí vzhledem k existenci slovesa szabni ‘řezat’.