[vr̩taːk]
- válcovitý nástroj vybavený ostřím sestupujícím v jednoduché či dvojité spirále
“Na tvrdé i měkké dřevo, dřevotřísku, překližku a podlahová prkna se používají šroubovité vrtáky do dřeva se středícím hrotem a přesně broušenými předřezávacími břity.”
- český lidový tanec
“Jak jsem se v hospodě nebo v létě na mlatě ukázala, už křičeli hoši: Madlena je tu, hrajte kalamajku, vrtáka! Hajdy, Madla letěla do kola.”
- hloupý nebo nešikovný člověk
“Ale v noci se rozvíjel ten druhý život, utkaný z bolesti a rozpaků; život člověka, kterému se nic nezdařilo; člověka, který byl všemi zrazen a sám se ke všem špatně, malodušně a hloupě zachoval; člově”
Tvaryvrtáky(nominative, plural) · vrtáku(genitive, singular) · vrtáků(genitive, plural) · vrtáku(dative, singular) · vrtákům(dative, plural) · vrtáky(accusative, plural) · vrtáku(vocative, singular) · vrtáky(vocative, plural) · vrtáku(locative, singular) · vrtácích(locative, plural) · vrtákem(instrumental, singular) · vrtáky(instrumental, plural) · vrtáci(nominative, plural) · vrtáka(genitive, singular) · vrtákovi(dative, singular) · vrtáka(accusative, singular) · vrtáci(vocative, plural) · vrtákovi(locative, singular)